Goedendag!

20. dubna 2017 v 19:09 | Kamarády na Erasmu okupující B. |  Přežívám
Už je to tady! Kamarádky a známé se postupně sestěhovávají s muži svých srdcí a životů, budují hnízda a přivádějí na svět jednoho caparta za druhým, a na mě čeká leda spakovat celý svůj život do jediného kufru a přesunout se na čas za studiem na opačný konec Evropy. Erasmus vyšel! Jen se z toho převážně pod palbou byrokratických povinností nějak nedokážu radovat na sto procent. Přidá-li se ještě počínající fáze stesku po Praze, ze které se koncem června stěhuji zpět do rodné hroudy, ke které se, hned co odjezd začne nebývat zřetelnějších obrysů, přidá i stesk po všech a všem okolo, zním vyloženě jako ideální společník k trávení pohodových letních dnů. I když to na léto za oknem ani omylem nevypadá... :D

 

Slzavé údolí

10. března 2017 v 11:47 | Bublajz Brzoplešatá |  Přežívám
Jsem naštvaná? Brečím! Jsem rozmrzelá? Brečím! Jsem utahaná, ale musím makat dál? Brečím! Jsem šťastná? Brečím! Vrátím se po více než čtrnácti dnech domů k rodičům, a mezi dveřmi co? Brečím!

Po více než pěti letech jsem vysadila antikoncepci. Už je to pět měsíců. Jednak z přesvědčení, jednak se teď nemám před kým, čím chránit, a konec konců, i kdybych měla, nejsem si tak úplně jistá, že chci do budoucna pokračovat tímhle způsobem. To, že se jedná o jednu z těch spolehlivějších metod bránících početí, je stará známá věc. To, že svět není černobílý, a ruku v ruce s pozitivy přicházejí i určitá negativa, jsem si však musela postupně sama díky informacím z nejrůznějších zdrojů uvědomit. Otázkou zůstává, jak se k nim kdo postaví.

Upřímně říkám, že být na šok z padajících a věčně mastných vlasů a nejen obličej osypaný jako v největších puberťáckých létech sama, pokorně se k práškům snad vrátím zpět. Vystrašené pokoutně získanými informacemi, ať už od známých nebo anonymních osob přispívajících na anonymní internetová fóra, jsme se naštěstí, my holky na bytě, do vysazování rozhodly jít z víceméně shodných důvodů společně, přibližně v tu samou dobu. Pocit, že v tom člověk není sám, ohromně pomáhá. Možná právě to je ten důvod, proč článek píšu.

Každopádně víc, než padající vlasy ("Těší mě, Bublajz Brzoplešatá!), mě ale šokovala ta změna prožívání. Emoce jsou celkově takové, jaké byly kdysi - mnohem intenzivnější. Což ale vidím až s odstupem. Jak ty pozitivní, přičemž svůj flow-lístek jsem v ruce nedržela už minimálně půl roku, byť si ho pořád schovávám na horší časy, tak i ty negativní. Nejpalčivěji mě aktuálně trápí lítostivost a dojímavost. Pokud jsem byla s prášky za "Slzavé údolí", těžko by teď hledal někdo jiný vhodný ekvivalent, který by přesně vystihoval míru prolitých slz.

Nakupování ve skateshopech

27. února 2017 v 9:33 | Ustrašená B. |  Přežívám
I kdybych v životě přišla o všechny své jistoty, jedna přetrvá navěky. A to ta, že všichni skejťáci mají tajemný šestý smysl na rozpoznávání podobně poznamenaných, i když už se vytahanými hadry několika málo vybraných značek dávno neprojevují.

Můj teď už kdysi milý, ačkoliv zfotrovatěl, svůj skate odložil natrvalo do sklepa ještě předtím, než jsme spolu začali oficiálně randit a na nohu od doby, co si nabrnknul svou Droběnu, nevezme nic než pohorky, oplývá "něčím", co pokaždé, když vejde do kteréhokoliv skateshopu, ponouká všechny prodavače se s ním halasně zdravit a poplácávat, jako kdyby byli staří známí, zatímco já stojím nepovšimnuta mezi dveřmi. Posluhují mu a nedají pokoj, dokud nesplní všechna jeho přání. A nejen tam! I v tržnici v Holešovicích by mu div neutrhali ruce, jen aby ho zatáhli do utajovaných prostor s ne úplně legálně dovezeným oblečením. A my, obyčejní smrtelníci? Leda nasrat!

"Musíš být víc free a v pohodě, kááámo," říkával mi v legraci. "Nevypadat jako někdo, kdo si preventivně předplatí lístek na metro na celý rok dopředu," když už nás potřetí za patnáctiminutovou cestu pražskou MHD kontrolovali revizoři tak, že na něj skočili jako na nejhledanější živel pohybující se na území republiky, zatímco já jako kdybych ani neexistovala.

Ale zpět k těm skateshopům! Netrápilo by mě, že mě prodavači v nich sotva pozdraví, případně můj pozdrav ignorují úplně, nebo ještě lépe, snaží se přede mnou za pultem schovat, i když jim musí být jasné, že se díky hlasitému krafání zase tak snadno neukryjí (Co to bylo, sakra?!), ale jen potud, dokud tam doopravdy nepotřebuju něco koupit. Dřív to byly třeba i dárky pro něj. Nyní bohužel nastal ten čas, kdy potřebuji i něco pro sebe.

Z milovaných kecek, které milostivě dohledávali jen proto, že jim milý poručil, se po čtyřech letech pravidelného rasení proklubaly palce, a tak jsem si na eshopu jednoho takového podobného obchodu vyhlédla nové. Krásné. Těžce dylinkovské. Žůžo barevné. A zamyslela se, co vše bych musela udělat pro to, abych si vydobyla respekt a pozornost prodavačů, a zároveň i privilegium tam nakupovat. Stačilo by změnit vizáž? Místo svetru mikinu, na záda pytel s jednou z těch hrůzných skejťáckých značek? Nebo jen půjčit od spolubydlící do ruky longboard? Či nasadit do boje těžší kalibr - fialové vlasy, piercing, tunely a tetování? Prokoukl by jejich šestý smysl slušňačku do morku kostí i přes takhle důmyslné přestrojení? Nebo poníženě a srabácky poprosit kdysi milého, ať jde se mnou?

Zkrátím to. Ačkoliv hlásám stavění se svým strachům čelem, a dotyčný obchod míjím takřka denně, paranoia zvítězila a já si kecky objednala poštou.

Bude to tak lepší. Pro všechny zúčastněné :D
 


Jak kamzík na rovince...

5. února 2017 v 10:54 | Euforická B. |  Přežívám
...jsem zmatená.

Aneb první nečekané peníze vydělané focením.

Tu dvoustovku si zarámuji. Nebo alespoň utratím s citem. Nebo založím obálkový fond na další objektiv. Nebo pořádný blesk!

Boží.

(:

Taky jste, když jste byli malí, čůrali do kanálu?

28. ledna 2017 v 16:16 | Bublajzna |  Přežívám
Už je to tři měsíce, co jsem se ozývala naposledy, a to povídáním z Litvy. Kamarádka, která tam vyrazila na Erasmus, touhle dobou dokončuje poslední zkoušky a vrací se zpět k nám, pokud už tak neučinila. Neuvěřitelný, jak moc rychle čas letí.

ŠKOLA
A co jsem zatím vyváděla já? Popravdě, mám neodbytný pocit, že nic velkého. Nic důležitého. Jen doklepala poslední semestr ve škole, který se vyznačuje pravidelnou účastí na výuce. Byť i na tu jsem docházela poněkud sporadicky. Ale! Když si vzpomenou na svou krizi těsně před maturitou, kdy jsem s nechutí docházet tam bojovala tak urputně, až jsem to málem odnesla nemožností maturovat v červnu s ostatními, musím se teď pochválit, jak skvěle jsem závěr na vysoké zvládla.

Diplomku jsem si původně zapisovat nechtěla. Chybí mi ještě splnit předměty z léta, tudíž není úplně jisté, zda se ke státnicím v červnu/září dohrabu. Ale během zápisu ve vlnách, přičemž jsem se propadla až do té třetí, "má" témata zůstávala stále volná... a volná... a volná... Tušila jsem, že o katedru pracovního práva není mezi studenty nijak závratný boj, ale že je to až takové? Tím lépe pro mě. Mám skvělé téma, vyučujícího, který se jím podrobně zabývá, a hlavně je ochotný a schopný s čímkoliv pomoci takřka ihned, co se problém vyskytne. To je nejspíš základ úspěchu ve věci.

Taky jsem dodělala správní právo! Velký strašák studenstva, a zároveň první velký rest, který jsem potřebovala dohnat, abych mohla plnit ostatní zkoušky z letoška. Další velká zkouška, ze které mě minulý rok mým vlastním přičiněním vyrazili, a já se přes to přenášela tak dlouho, až jsem se k ní dobrala až o rok později. Ale zvládla jsem! Za jedna! Je to pár dnů, a pořád tomu nemůžu uvěřit. A ještě s pochvalou od vrtošivého vyučujícího. Šprt ve mně se nemůže nabažit pohledu do indexu :D

Chtěla bych chtěla zkusit výběrové řízení na Erasmus. Ze všech stran se ke mně dostávají zprávy o tom, jak je to super, a já... já chci taky! Jen jsem se zatím nedokopala napsat svému vedoucímu o doporučení. Znovu. Zavání to neschopností. A neschopnost u sebe nemám ráda. Stydím se? Musím vybrat školy a najít odhodlání, deadline je za 14 dnů. Pak stud snad překonám. Jasné je, že Erasmus patří do stejné kategorie jako stěhování se. Kategorie věcí, které kdybych se alespoň nepokusila realizovat, musela bych si to snad do konce života vyčítat.

VÁNOCE a SILVESTR
Vánoce byly letos lepší než posledně. Už jsme věděli, jaké pocity ve třech očekávat, a tak jsme se rozhodli proti nim s rodiči preventivně bojovat všemi dostupnými prostředky. Když nad tím přemýšlím, já nejčastěji vínem. Musím to pro letošek trochu odbourat. Nejlepší ze všeho byla oficiálně nevyhlášená hra: "Které zakázané činnosti musíme před bráchou utajit, až se bude ptát, co jsme bez něj o Štědrém dnu dělali", která oficiálně odhalila, kdo je největší slepičí prdelka v rodině. No jistě, mamka! Jako první proflákla našeho kapra, co si říká dle rozmaru losos nebo kuře. A pak už to šlo s tajením informací z kopce :D

Silvestra jsme s kamarády oslavili u nás na chatě. Společenskými hrami, obdivováním ohňostrojů. Oni byli nadšení, a já si připadala jako zrádkyně - celé jsem to zosnovala jen proto, abych neměla tendence vyrazit do rodné hroudy a užírat se tím, že tentokrát dříve milý pořádá "náš" Silvestr u "nás" doma, s "našimi" kamarády, akorát se svou Krasavou. Snažím se si to nebrat, bylo to moje rozhodnutí, ale když už to na mě padne, tak to stojí za to. Tím spíš, že si poslední dobou oba vybíráme fakt mizerné záminky ke komunikaci, a to nevěstí nic dobrého.

ŽÁRLÍM
Na všechny, na které bych neměla, a na všechno, na co bych neměla. Snažím se s tím pracovat. Odvést své myšlenky jiným směrem. Jógou. Meditacemi. Soustředěním se na focení a školu. A taky, trochu přízemně, to připouštím, randěním. Ale je to bída. Buď se neumějí šťourat v elektrice. Nebo nefušují do literatury. Jsou to suchaři. Jdou rychle na věc. Ujíždějí na mainstreamové muzice. Mají moc dětí. Snoubenky! Nebo málo hulí...?!

...jsem ženská. A asi mám to štěstí, že už mi konečně dochází, co chci. A taky vím, že pokud to nedostanu hned, tak mi z myšlenek "co by, kdyby" šibne!

Labàdienà

5. listopadu 2016 v 9:26 | Bublajzna |  Přežívám
Litvu nevnímám úplně jako top turistickou destinaci. Ačkoliv nejspokojenější jsem v krajině zalité sluncem, ulepená potem, pařící se v teplotách převyšujících 30°C a strakatých šatech, co se cestování týče, vždycky jsem tíhla spíše k severu. Přesto Litva po dlouhá léta zůstávala v pozadí mých cestovatelských choutek a přiznám se, že kdyby tam nevyrazila kamarádka na Erasmus, nejspíš by jí trvalo hodně dlouho dostat se na vrchol. Právě Terka trávící zde půl roku na studijním pobytu - to byla ta hlavní motivace.

Terezín

17. října 2016 v 19:26 | Bublajzna |  Přežívám
Věděli jste, že Židé pokládají na hroby místo květin kamínky?
Já ano.
Věděli jste proč?
Já do dnešního dne netušila.


Nový blog

30. září 2016 v 15:58 | Iluze zbožňující B., právě se pokoušející ošálit vlastní hlavu |  O blogu
"Nejvtipnější je, že syndrom "nového kusu oblečení v šatníku" funguje i na věci zděděné. Víš, jak jsem si od K. odnesla ten fialový svetr, který ona nechtěla a vy ostatní jste říkaly, že vás kouše? Nosila jsem ho pak skoro pořád, stejně jako vždycky nový hadry, co si pořídím. A ještě tak pyšně. Já vím, prakticky není nový... Jenže vysvětli to mý hlavě."

A tak jsem podobný princip zkusila aplikovat i virtuálně.


Změna je život. Mám "nový" blog.

Léto

26. září 2016 v 12:27 | Na všechny události léta marně vzpomínající B. |  Přežívám
Pokud počítám správně, strávila jsem během prázdnin měsíc pod stanem. Nic proti stanům, ale další nabídky, proč se vzdát luxusu v podobě vlastní měkké postele, horké sprchy a teplého jídla v kteroukoliv denní dobu si člověk vzpomene, by musely být sakra lukrativní, abych o tom vůbec začala uvažovat, říkala jsem si. Jenže pak přišla bráchova svatba, a veškerá předsevzetí vzala za své.

(Ano. Brácha. Můj brácha. Přesně ten člověk, kterému dospět k určitému rozhodnutí trvá ještě mnohem delší dobu než mně, byl vmanévrován do svatby, v níž figuroval jako jeden ze dvou hlavních aktérů. Vlastně jsem si nikdy nepřipouštěla, že by z nás dvou mohl být v tomhle ohledu první. Překvapil. A byl to moc hezký den, potažmo víkend, potažmo celý srpen, neboť ničím jiným než přípravou rozlučky a svatby se u nás nežilo. Víc takových událostí :)

Odlet z rodného hnízda

7. července 2016 v 21:59 | Bublajzna |  Přežívám
Přes všechny peripetie poslední doby se mi podařilo zapomenout na důležité životní jubileum - od mého přestěhování do Prahy uplynul již... prosím fanfáry... rok (a měsíc!). A je to pořád stejně bááájo jako na začátku! :D

Vždycky jsem si říkala, jak bude v mém případě odlet z rodného hnízda komplikovaný. Ty dva nejčastější důvody osamostatnění se tak nějak nevyšly. Maturita pro mě neznamenala konec studií, ba naopak, spíš začátek. Stejně tak máme s rodiči hezký vztah, tedy ani tohle nebyl důvod s dovršením plnoletosti od nich zdrhat. Vycházíme spolu víceméně bez hádek a sporů. Oni mě podporují v každém mém výmyslu (a že jich bylo!), mají se mnou ohromnou trpělivost. Být chlap, mám dokonce dojem, že ode mě všechny potenciální drahé polovičky se slovy "Bacha na něj, další mamánek!" prchají, až se jim za patama práší. Jenže dnes mě osvítilo. Ono už k tomu procesu osamostatnění se nejspíš pozvolna došlo. Aniž bych si to nějak zásadně uvědomovala. Zvláštní myšlenka.

A teď k těm nezajímavým deníčkovým zápiskům.

Trestní právo
Pokořila jsem zkoušku z trestního práva! Tu zkoušku, ze které si mě poprvé v životě dovolili na vejšce vyhodit. Obnášelo to pouze trojí odložení účasti, jeden záchvat paniky, učením prošpikovaný nejoblíbenější měsíc z celého roku (červen), výrobu božího pexesa na téma skutkové podstaty trestných činů, neskutečné vyčerpání a ohromné množství třezalky dávkované ve všech možných formách na uklidnění pocuchaných nervů. Celý tenhle maraton mě utvrdil v jediném. S trochou štěstí pokořím magisterské státnice, a tím svůj vzdělávací proces po mnoha a mnoha letech definitivně završím. Protože tohle podstupovat pravidelně ještě několik dalších let, to už nechci. Maximálně bych ráda znovu podstoupila přijímací řízení na Erasmus, čímž bych završení o kousek odložila, případně složila některou z odborných zkoušek nezbytných pro výkon profese. Nejraději soudcovskou. Ale to je hudba daleké budoucnosti. Protože aktuálně je na seznamu splněných snů focení pro iReport!

Průběh zkoušení byl zajímavý. Dva vyučující na katedře, kteří ten den měli zkoušet nás, zkoušet u státnic a asistovat u přijímacích zkoušek na doktorandské, onemocněli, takže bylo znát, že se všechno odehrává tak nějak rychleji než standardně. Ze začátku jsme měli možnost otázku uvést, ale dříve než se člověk mohl dostat k podstatě, zkoušející odvětil, že tohle je nuda, když vidí, že látku ovládáme dobře. Načež se zeptal na pár chytáků, které pokud byly zodpovězeny správně, neřešil, a vzápětí přešel k další části zkoušení. Takže na jednu stranu - ano, jsem ráda, že jsem vyvázla tak snadno, ale na druhou stranu - tolik práce jen proto, abych ve "výslechové místnosti" strávila necelých deset minut? Ke konci jsem byla v takové euforii, že jsem jen vnímala, jak zkoušející bere do ruky index a zapisuje do něj známku. Automaticky jsem usoudila, že jsem dostala jedničku, a tuhle informaci poslala dál všem, co na ni netrpělivě na drátě čekali. Teprve o tři hodiny později na bytě, když jsem se chlubila známkou spolubydlící, tentokrát i s indexem v ruce, padla zásadní otázka. "Velmi dobře je u vás jednička?" Takže další kolečko obepisování a obvolávání, tentokrát s pravdivou informací. Doteď nechápu, jak jsem mohla mít takový zásek :D

Nicméně tahle splněná zkouška ještě neznamená konec trápení. Zbývají mi na září ještě tři, což je od prváku nejvyšší počet, ale tentokrát mám snad poprvé v životě pocit, že za všechny ty vyhazovy ze zimy si tenhle zápřah oprávněně zasloužím. Dokonce se i těším, jak to konečně dotáhnu do konce. Klauzury holt až příští rok. Jen doufám, že na ně nespotřebuji tolik pokusů jako na ty poslední z obchodního práva.

Zvykání si na single život
Už je to bezmála měsíc. Připadám si lehce cynicky. Po tolika letech si na něj vzpomenu nejčastěji, když mi "omylem" odešle nějakou zprávu, která oficiálně nepatří mně. Sama od sebe naposledy, když jsem cestovala po delší době s napakovanými zavazadly z Prahy za rodiči, a říkala si, jak je super, vracet se zpět do rodné hroudy, aniž bych se musela omlouvat a vymlouvat, proč bych raději ten jeden večer strávila s nimi, nebo snad svůj příjezd tajit, což šlo ostatně vzhledem k velikosti městečka a počtu jeho známých v něm těžko. "Ale mně se po tobě stýská!" Mně po tobě už ne. Což bylo ne úplně překvapujícím vyústěním všech problémů, s kterými jsme se jako pár minimálně posledního půl roku solidně potýkali, a snahu o jejich řešení a následnou nápravu jsem očividně měla z nás dvou jen já. Mnohem více mnou zamával

Odjezd sonetáře
za hranice. Nejdřív se datum odjezdu zdálo být tak strašně daleko. Teď je pryč minimálně na půl roku. A já jsem zralá akorát tak na další koňské dávky třezalky. Přála bych si umět mluvit s ostatními o vážných věcech narovinu. Mám být pozitivní? Dobrá tedy. Nižší účty za zmrzlinu. To je tak to jediné :(

Colours of Ostrava
Votvírák letos nevyšel. Oficiální důvod? Zkouškové v plném proudu. Ten neoficiální, avšak mnohem podstatnější? Sbírání sil k rozchodu. A hlavně nechuť trávit celý víkend pod stanem s jeho kamarády, když bych ten čas mnohem raději trávila s těmi svými. Kompromis nemožný. Tak jsem raději zůstala doma a pro klid v duši se dál připravovala na zkoušky. Přitom jsem tam tak strašně chtěla jet! Mezitím jsem se přihlásila do soutěže o možnost stát se VIP fotografem na Colours of Ostrava. Čeká-li někdo happyned, tak bohužel :D Soutěž vyhrála nějaká slečna/paní s mnohaletými zkušenostmi z fotografování koncertů.

O soutěži jsem hodně mluvila. I o zklamání z toho, že jsem neskončila na stupni vítězů. Klidně bych si lístky pořídila sama. Překážkou nebyla ani tak cena, jako právě termín. Mimochodem, k odkazovanému článku si dovolím dopsat menší aktualizaci. Dříve, než jsme na letošní léto s Káťou naplánovaly vážně míněný trip po Evropě, jehož vyvrcholením by byla návštěva jednoho z Mikových koncertů, ohlásili jeho vystoupení na 25. 5. 2016 v Praze, navíc nám přímo pod nosem. Slyšet naživo "I could be staring at somebody new, but stuck in my head is a picture of you. You were a thunder, I was the rain, I wanna know if I´ll see you again..." byl jeden z nejvíc dech beroucích koncertních žážitků. Ale zpět k tématu! Výhra by, narozdíl od vlastnoručního nákupu vstupenek, morálně ospravedlnila mou kratší nepřítomnost na táboře. A právě díky tomu zklamání, které jsem na sobě dávala znát, jsem naprosto nečekaně od člověka naprosto nečekaného dostala darem dvě vstupenky. Pro sebe a některou z kamarádek. Tomu se nedalo říct ne :)

Jedeme s Káťou. Těším se. Těším se tak moc, že když si připomenu, co mě za pár dnů čeká, dokonce i starost o Sonetáře, aby se měl fajn a dařilo se mu, ustupuje stranou. Mimochodem,

Sejde z očí, sejde z mysli
mě aktuálně děsí mnohem víc, než vyhlídka na státnice, vidina dospěláckého zodpovědného života a všechny nejstrašidelnější díly Věřte nevěřte dohromady.