Slunce nade mnou, slunce ve mně

22. května 2017 v 10:00 | Bublajzna |  Školou poznamenáno
Nejspíš na mě začíná plnou vahou dopadat předodjezdová nervozita. Mám školou schválený learning agreement, zahraniční studijní plán, poprvé v životě průkazovou fotku, na které nevypadám jako úplný blbeček (co si člověk neudělá sám, to nemá), založený 3v1 účet, a dlouhý čas si krátím vyplňováním jazykových testů z angličtiny a hledáním ubytování v místě pobytu, neboť koleje v tom smyslu, v jakém je známe my, úplně nevedou.

Nevím, čím to je. Byť se odjezd ještě zdaleka neblíží, asi už mi došlo, že neplánuji výlet, ze kterého se za 14 dnů s kupou nových zážitků a fotek vrátím zpátky do milovaného doma, ale celý nadcházející rok svého života. A ač se mi sonetář, toho času uvězněný v Anglii, snažil nabulíkovat cokoliv, rok je přece jen nezanedbatelně dlouhý časový úsek v životě člověka. Není mi do zpěvu, když se rodiče v domnění, že neslyším a neposlouchám, baví o tom, jaký o mě mají strach. Navíc, třeba až se vrátím, už ze mě bude teta! A tak :)

Než se nechat unášet na vlně patosu, raději článek okořením veselejším zážitkem z průběhu zařizování. A to návštěvou své nové banky!

Pokud mi má současná brigádnická pozice administrativní výpomoci ve státní příspěvkové organizaci dala něco do života, tak rozhodně poznatek, že přerozdělování a vyplácení peněz z veřejných rozpočtů s sebou vždy ruku v ruce nese úmornou byrokracii. Takové nutné zlo. To, že se právě kvůli ní něco sem tam nepozorovaně zvládne ulít jinam, to už je věc druhá. Každopádně, pro vyplácení stipendia pro mobility vysokoškolských studentů do zahraničí je, krom dokumentů, na jejichž potvrzení ze strany zahraniční univerzity stále netrpělivě čekám, nutné založení účtu u tuzemské banky vedeného v eurech. To je jedna z věcí, kterou můžu udělat sama nezávisle na ostatním, a protože co můžu udělat dnes, nemám odkládat na zítra, s vervou jsem se do zakládání pustila.

Abych situaci ještě více přiblížila, neodpustím si další vysvětlující odstaveček. Veškeré informace mám pouze zprostředkované, přesto mám pocit, že jsem pochopila, kde je zakopaný pes. Dosud se Univerzita Karlova tvářila, že její studenti musejí mít takový účet bezpodmínečně založený u Komerční banky. Tento účet však podléhal ostré kritice z řad studentstva. Benefit v podobě založení a vedení účtu zdarma si banka na poplatcích z převodů do zahraničí (ty převody byly zpravidla skutečně jen dva, a to v momentě, kdy odtud studenti ve dvou splátkách vyplacené stipendium převáděli obratem pryč) na studentech vybrala mnohonásobně zpět. Poplatky byly nastavené tak šíleným způsobem, že místo, aby se účet stal vítaným ulehčením na cestách, stal se spíše přítěží, na kterou studenti museli myslet stylem: "Nejsem náhodou na nule a stihnu ho po příjezdu zrušit včas, abych nemusel platit penále?" Zde přichází na řadu to, co mi neustále nejde na rozum. Ačkoliv už prý několik let povinnost zakládat účet u KB neplatí, naše alma mater se o tom na informační schůzce zmínila až letos, a to ještě poměrně dost pochybným způsobem, tak nějak mimochodem. A tady přichází ten největší zádrhel. U všemi kritizované KB si nic zakládat nemusíš, chceš účet, který budeš moci v pohodě používat v celé EU (za předpokladu, že v zahraničí nezačneš pracovat a zaměstnavatel nebude vyžadovat místní účet) a nezruinuje to tebe, ani tvé rodiče, na trhu je střízlivým odhadem asi tak milion bank službu, kterou potřebuješ, nabízejících v nejrůznějších variacích a za různé poplatky, a ty si sama vyber, ó nerozhodná Bublajzno!

Během dne se ze mě stala odbornice na eurové účty. Pročítala jsem podmínky, zjišťovala, co vše spadá pod SEPA platby, studovala diskuze o bankách, abych si s mohla dát druhé kolečko pročítání podmínek zakládání a vedení účtů a prověřovat tak v diskuzích padlé tipy, ptala se ostatních v zahraničí trvale či dočasně usazených, jak to s bankami mají oni... Až jsem s velkou slávou jednoho dne nakráčela do pobočky Air Bank, jejichž velký tarif mi ze srovnání vycházel nejsympatičtěji, a krom jednoho účtu po necelé čtvrthodině vylezla rovnou se třemi. Za což se na mou hlavu snesla salva smíchu zejména ze strany rodičů, neboť je to sotva pár dnů, co jsem se před jejich zraky plácala uznale po ramenou, jak mě Praha naučila říkat nekompromisní NE. Ale tak co, vždyť to jde kdykoliv zrušit... :D

Slunce nade mnou, slunce ve mně. Já jsem dech a dech je život. Další na paškál přijdou čeští a belgičtí telefonní operátoři!
 

Jsem zmatená

17. května 2017 v 22:05 | Bublajz Uplakaná |  Přežívám
Krátká cesta do země považované za kolébku fotbalu a s ní související bezpodmínečná upřímnost mě s velkou pravděpodobností stála zbožňovanou spřízněnou duši, čímž se do osobní historie nezapíše nijak valně. Asi sešlo z očí, sešlo z mysli. Nemůžu se ubránit asociacím s Hrozny hněvu - stejně jako se Kalifornie neukázala být tím sluncem zalitým americkým snem, tak asi ani Anglie nevypadá tak, jak dle původních, očividně značně zidealizovaných představ, vypadat měla. Nebo to na mě tak alespoň působí. A to je problém, to je dost vážnej problém, Kájo.

Goedendag!

20. dubna 2017 v 19:09 | Kamarády na Erasmu okupující B. |  Přežívám
Už je to tady! Kamarádky a známé se postupně sestěhovávají s muži svých srdcí a životů, budují hnízda a přivádějí na svět jednoho caparta za druhým, a na mě čeká leda spakovat celý svůj život do jediného kufru a přesunout se na čas za studiem na opačný konec Evropy. Erasmus vyšel! Jen se z toho převážně pod palbou byrokratických povinností nějak nedokážu radovat na sto procent. Přidá-li se ještě počínající fáze stesku po Praze, ze které se koncem června stěhuji zpět do rodné hroudy, ke které se, hned co odjezd začne nebývat zřetelnějších obrysů, přidá i stesk po všech a všem okolo, zním vyloženě jako ideální společník k trávení pohodových letních dnů. I když to na léto za oknem ani omylem nevypadá... :D

 


Slzavé údolí

10. března 2017 v 11:47 | Bublajz Brzoplešatá |  Přežívám
Jsem naštvaná? Brečím! Jsem rozmrzelá? Brečím! Jsem utahaná, ale musím makat dál? Brečím! Jsem šťastná? Brečím! Vrátím se po více než čtrnácti dnech domů k rodičům, a mezi dveřmi co? Brečím!

Po více než pěti letech jsem vysadila antikoncepci. Už je to pět měsíců. Jednak z přesvědčení, jednak se teď nemám před kým, čím chránit, a konec konců, i kdybych měla, nejsem si tak úplně jistá, že chci do budoucna pokračovat tímhle způsobem. To, že se jedná o jednu z těch spolehlivějších metod bránících početí, je stará známá věc. To, že svět není černobílý, a ruku v ruce s pozitivy přicházejí i určitá negativa, jsem si však musela postupně sama díky informacím z nejrůznějších zdrojů uvědomit. Otázkou zůstává, jak se k nim kdo postaví.

Upřímně říkám, že být na šok z padajících a věčně mastných vlasů a nejen obličej osypaný jako v největších puberťáckých létech sama, pokorně se k práškům snad vrátím zpět. Vystrašené pokoutně získanými informacemi, ať už od známých nebo anonymních osob přispívajících na anonymní internetová fóra, jsme se naštěstí, my holky na bytě, do vysazování rozhodly jít z víceméně shodných důvodů společně, přibližně v tu samou dobu. Pocit, že v tom člověk není sám, ohromně pomáhá. Možná právě to je ten důvod, proč článek píšu.

Každopádně víc, než padající vlasy ("Těší mě, Bublajz Brzoplešatá!), mě ale šokovala ta změna prožívání. Emoce jsou celkově takové, jaké byly kdysi - mnohem intenzivnější. Což ale vidím až s odstupem. Jak ty pozitivní, přičemž svůj flow-lístek jsem v ruce nedržela už minimálně půl roku, byť si ho pořád schovávám na horší časy, tak i ty negativní. Nejpalčivěji mě aktuálně trápí lítostivost a dojímavost. Pokud jsem byla s prášky za "Slzavé údolí", těžko by teď hledal někdo jiný vhodný ekvivalent, který by přesně vystihoval míru prolitých slz.

Nakupování ve skateshopech

27. února 2017 v 9:33 | Ustrašená B. |  Přežívám
I kdybych v životě přišla o všechny své jistoty, jedna přetrvá navěky. A to ta, že všichni skejťáci mají tajemný šestý smysl na rozpoznávání podobně poznamenaných, i když už se vytahanými hadry několika málo vybraných značek dávno neprojevují.

Můj teď už kdysi milý, ačkoliv zfotrovatěl, svůj skate odložil natrvalo do sklepa ještě předtím, než jsme spolu začali oficiálně randit a na nohu od doby, co si nabrnknul svou Droběnu, nevezme nic než pohorky, oplývá "něčím", co pokaždé, když vejde do kteréhokoliv skateshopu, ponouká všechny prodavače se s ním halasně zdravit a poplácávat, jako kdyby byli staří známí, zatímco já stojím nepovšimnuta mezi dveřmi. Posluhují mu a nedají pokoj, dokud nesplní všechna jeho přání. A nejen tam! I v tržnici v Holešovicích by mu div neutrhali ruce, jen aby ho zatáhli do utajovaných prostor s ne úplně legálně dovezeným oblečením. A my, obyčejní smrtelníci? Leda nasrat!

"Musíš být víc free a v pohodě, kááámo," říkával mi v legraci. "Nevypadat jako někdo, kdo si preventivně předplatí lístek na metro na celý rok dopředu," když už nás potřetí za patnáctiminutovou cestu pražskou MHD kontrolovali revizoři tak, že na něj skočili jako na nejhledanější živel pohybující se na území republiky, zatímco já jako kdybych ani neexistovala.

Ale zpět k těm skateshopům! Netrápilo by mě, že mě prodavači v nich sotva pozdraví, případně můj pozdrav ignorují úplně, nebo ještě lépe, snaží se přede mnou za pultem schovat, i když jim musí být jasné, že se díky hlasitému krafání zase tak snadno neukryjí (Co to bylo, sakra?!), ale jen potud, dokud tam doopravdy nepotřebuju něco koupit. Dřív to byly třeba i dárky pro něj. Nyní bohužel nastal ten čas, kdy potřebuji i něco pro sebe.

Z milovaných kecek, které milostivě dohledávali jen proto, že jim milý poručil, se po čtyřech letech pravidelného rasení proklubaly palce, a tak jsem si na eshopu jednoho takového podobného obchodu vyhlédla nové. Krásné. Těžce dylinkovské. Žůžo barevné. A zamyslela se, co vše bych musela udělat pro to, abych si vydobyla respekt a pozornost prodavačů, a zároveň i privilegium tam nakupovat. Stačilo by změnit vizáž? Místo svetru mikinu, na záda pytel s jednou z těch hrůzných skejťáckých značek? Nebo jen půjčit od spolubydlící do ruky longboard? Či nasadit do boje těžší kalibr - fialové vlasy, piercing, tunely a tetování? Prokoukl by jejich šestý smysl slušňačku do morku kostí i přes takhle důmyslné přestrojení? Nebo poníženě a srabácky poprosit kdysi milého, ať jde se mnou?

Zkrátím to. Ačkoliv hlásám stavění se svým strachům čelem, a dotyčný obchod míjím takřka denně, paranoia zvítězila a já si kecky objednala poštou.

Bude to tak lepší. Pro všechny zúčastněné :D

Jak kamzík na rovince...

5. února 2017 v 10:54 | Euforická B. |  Přežívám
...jsem zmatená.

Aneb první nečekané peníze vydělané focením.

Tu dvoustovku si zarámuji. Nebo alespoň utratím s citem. Nebo založím obálkový fond na další objektiv. Nebo pořádný blesk!

Boží.

(:

Taky jste, když jste byli malí, čůrali do kanálu?

28. ledna 2017 v 16:16 | Bublajzna |  Přežívám
Už je to tři měsíce, co jsem se ozývala naposledy, a to povídáním z Litvy. Kamarádka, která tam vyrazila na Erasmus, touhle dobou dokončuje poslední zkoušky a vrací se zpět k nám, pokud už tak neučinila. Neuvěřitelný, jak moc rychle čas letí.

ŠKOLA
A co jsem zatím vyváděla já? Popravdě, mám neodbytný pocit, že nic velkého. Nic důležitého. Jen doklepala poslední semestr ve škole, který se vyznačuje pravidelnou účastí na výuce. Byť i na tu jsem docházela poněkud sporadicky. Ale! Když si vzpomenou na svou krizi těsně před maturitou, kdy jsem s nechutí docházet tam bojovala tak urputně, až jsem to málem odnesla nemožností maturovat v červnu s ostatními, musím se teď pochválit, jak skvěle jsem závěr na vysoké zvládla.

Diplomku jsem si původně zapisovat nechtěla. Chybí mi ještě splnit předměty z léta, tudíž není úplně jisté, zda se ke státnicím v červnu/září dohrabu. Ale během zápisu ve vlnách, přičemž jsem se propadla až do té třetí, "má" témata zůstávala stále volná... a volná... a volná... Tušila jsem, že o katedru pracovního práva není mezi studenty nijak závratný boj, ale že je to až takové? Tím lépe pro mě. Mám skvělé téma, vyučujícího, který se jím podrobně zabývá, a hlavně je ochotný a schopný s čímkoliv pomoci takřka ihned, co se problém vyskytne. To je nejspíš základ úspěchu ve věci.

Taky jsem dodělala správní právo! Velký strašák studenstva, a zároveň první velký rest, který jsem potřebovala dohnat, abych mohla plnit ostatní zkoušky z letoška. Další velká zkouška, ze které mě minulý rok mým vlastním přičiněním vyrazili, a já se přes to přenášela tak dlouho, až jsem se k ní dobrala až o rok později. Ale zvládla jsem! Za jedna! Je to pár dnů, a pořád tomu nemůžu uvěřit. A ještě s pochvalou od vrtošivého vyučujícího. Šprt ve mně se nemůže nabažit pohledu do indexu :D

Chtěla bych chtěla zkusit výběrové řízení na Erasmus. Ze všech stran se ke mně dostávají zprávy o tom, jak je to super, a já... já chci taky! Jen jsem se zatím nedokopala napsat svému vedoucímu o doporučení. Znovu. Zavání to neschopností. A neschopnost u sebe nemám ráda. Stydím se? Musím vybrat školy a najít odhodlání, deadline je za 14 dnů. Pak stud snad překonám. Jasné je, že Erasmus patří do stejné kategorie jako stěhování se. Kategorie věcí, které kdybych se alespoň nepokusila realizovat, musela bych si to snad do konce života vyčítat.

VÁNOCE a SILVESTR
Vánoce byly letos lepší než posledně. Už jsme věděli, jaké pocity ve třech očekávat, a tak jsme se rozhodli proti nim s rodiči preventivně bojovat všemi dostupnými prostředky. Když nad tím přemýšlím, já nejčastěji vínem. Musím to pro letošek trochu odbourat. Nejlepší ze všeho byla oficiálně nevyhlášená hra: "Které zakázané činnosti musíme před bráchou utajit, až se bude ptát, co jsme bez něj o Štědrém dnu dělali", která oficiálně odhalila, kdo je největší slepičí prdelka v rodině. No jistě, mamka! Jako první proflákla našeho kapra, co si říká dle rozmaru losos nebo kuře. A pak už to šlo s tajením informací z kopce :D

Silvestra jsme s kamarády oslavili u nás na chatě. Společenskými hrami, obdivováním ohňostrojů. Oni byli nadšení, a já si připadala jako zrádkyně - celé jsem to zosnovala jen proto, abych neměla tendence vyrazit do rodné hroudy a užírat se tím, že tentokrát dříve milý pořádá "náš" Silvestr u "nás" doma, s "našimi" kamarády, akorát se svou Krasavou. Snažím se si to nebrat, bylo to moje rozhodnutí, ale když už to na mě padne, tak to stojí za to. Tím spíš, že si poslední dobou oba vybíráme fakt mizerné záminky ke komunikaci, a to nevěstí nic dobrého.

ŽÁRLÍM
Na všechny, na které bych neměla, a na všechno, na co bych neměla. Snažím se s tím pracovat. Odvést své myšlenky jiným směrem. Jógou. Meditacemi. Soustředěním se na focení a školu. A taky, trochu přízemně, to připouštím, randěním. Ale je to bída. Buď se neumějí šťourat v elektrice. Nebo nefušují do literatury. Jsou to suchaři. Jdou rychle na věc. Ujíždějí na mainstreamové muzice. Mají moc dětí. Snoubenky! Nebo málo hulí...?!

...jsem ženská. A asi mám to štěstí, že už mi konečně dochází, co chci. A taky vím, že pokud to nedostanu hned, tak mi z myšlenek "co by, kdyby" šibne!

Labàdienà

5. listopadu 2016 v 9:26 | Bublajzna |  Přežívám
Litvu nevnímám úplně jako top turistickou destinaci. Ačkoliv nejspokojenější jsem v krajině zalité sluncem, ulepená potem, pařící se v teplotách převyšujících 30°C a strakatých šatech, co se cestování týče, vždycky jsem tíhla spíše k severu. Přesto Litva po dlouhá léta zůstávala v pozadí mých cestovatelských choutek a přiznám se, že kdyby tam nevyrazila kamarádka na Erasmus, nejspíš by jí trvalo hodně dlouho dostat se na vrchol. Právě Terka trávící zde půl roku na studijním pobytu - to byla ta hlavní motivace.

Terezín

17. října 2016 v 19:26 | Bublajzna |  Přežívám
Věděli jste, že Židé pokládají na hroby místo květin kamínky?
Já ano.
Věděli jste proč?
Já do dnešního dne netušila.


Nový blog

30. září 2016 v 15:58 | Iluze zbožňující B., právě se pokoušející ošálit vlastní hlavu |  O blogu
"Nejvtipnější je, že syndrom "nového kusu oblečení v šatníku" funguje i na věci zděděné. Víš, jak jsem si od K. odnesla ten fialový svetr, který ona nechtěla a vy ostatní jste říkaly, že vás kouše? Nosila jsem ho pak skoro pořád, stejně jako vždycky nový hadry, co si pořídím. A ještě tak pyšně. Já vím, prakticky není nový... Jenže vysvětli to mý hlavě."

A tak jsem podobný princip zkusila aplikovat i virtuálně.


Změna je život. Mám "nový" blog.